 |
| Alan Lee - Tinúviel |
Pochybuji, že ještě někdo neví, jaké jsou mé zájmy... rozhodně to není realita... V případě reality se přidržuji růžového vlákenka, abych neztratila úplně tvář před mými... no víceméně jen kolegy v práci, kteří jsou prakticky jediní mudlové v mém životě. Ostatní moji známí a přátelé nebo rodina mají všichni také jisté "postižení", které jim umožňuje mě chápat nebo alespoň tolerovat. Jedni více druzí méně...
Je zajímavé, že všichni ostatní mudlové, které jsem kdy znala z méno života prostě zmizeli... moje kamarádky ze školy... ze střední nebo základky to je fuk... nevídáme se, nechybíme si... ačkoliv jsme s některými byly kamarádky třeba 14 let :3
O reálném světě vím, co vědět potřebuji nebo co vědět chci, ostatní je mi ukradené a některé věci ani radši vědět nechci. V realitě žít musím, jinak to bohužel nejde, mému fyzickému tělu se to líbí.
V myšlenkách ovšem žádné zábrany nemám a kdo mi bude chtít vyvracet fakt, že elfové existují?
Jistě že žijí.
OdpovědětVymazatJá to sama vím moc dobře XD.
Já jsem tak nesnášela, že na škole mi pořád někdo říkal "žije si ve vlastním světě" a myslel to v podstatě jako nadávku, nebo jako určitou omluvu, proč jsem tak "mimo". jsem strašně ráda, že jsem potkala lidi, kteří tohle chápou a sdílejí. Ačkoliv nejsem "postižena" zrovna fantasácky, ale spíše umělecky/magicky/filosoficky/vědecky, myslím, že si máme spoustu co říct právě proto, že obě máme ten svůj svět.
OdpovědětVymazatPamatuju na to, že když mi byly asi 4 roky, chtěla jsem si s mudlovskou holčičkou hrát s květy růží, jakože jsou to víly. A ona nebyla schopna tam ty víly vidět ...já to nechápala, ona nechápala - a to je myslím první moment, kdy jsem si uvědomila, že lidi mají k realitě různé vztahy. Někteří jsou na ní závislí, druzí poletují kolem..